Klečela na kolenou, bahno se vsakovalo do jejích světlých kalhot, mokré vlasy se jí lepily na obličej, pláč jí rozmazal pečlivě namalované řasy a po tvářích jí stékaly slzy, které společně s dešťovými kapkami dopadaly na rozbředlou černou hlínu.
Všechno pro ni skončilo, stala se otrokem svých vlastních myšlenek. Její duše pomalu, ale jistě kolabovala ve znaveném těle a srdci se nechtělo dál bít.
"Proč? Proč jsi mě opustil? Proč ses vzdal našich snů?"
Znovu a znovu si v duchu přebírala všechny okamžiky minutu po minutě, vteřinu po vteřině.
Výkřiky zděšených chodců, zvuky praskajících kostí, skřípění brzd... Šelestění mačkajícího se plechu, cinkání malých střípků bezpečnostního skla.. - Krvavá hudba, hudba, která mu byla předurčena, bolest, která ho oddělovala od skutečného světa.
Hnědé oči bez jiskry, tvář, ve které chyběl úsměv. Krev co slepila jindy tak hebké vlasy. Poslední údery srdce. Tisíce zmařených snů.
Vyděšeně se otočila, viděla jak jeho tělo bezvládně padá k zemi. Upustila nákupní tašky a běžela k němu.
"Bože, ne!!" Vydechla.
V jeho očích viděla bolest, ale i naději. Jenže ona, někde hluboko v srdci, cítila, že je pozdě.
"Miluju Tě!!" zašeptal a pak vydechl naposled...
Někdo ji popadl a odtáhl ji od něho, bránila se, chtěla být s ním..
Nevěděla co se dělo, nevěděla jak dlouho klečela mezi střepy, pamatovala si jen bílé prostěradlo, kterým kdosi přikryl jeho tělo.
Po kolenou se přisunula až k němu, sklo se jí zabodávalo do kolen, ale ona ho nevnímal
.
Snažila se ho probudit, prosila ho, křičela na něj.
"Co je to za hysterku?" ozvalo se za ní.
Zvedla oči a kolem ní stál zastup lidí, v jejich očích viděla soucit, smutek, ale i jakési zvláštní vzrušení...
A v tu chvíli je všechny do jednoho nenáviděla, nenáviděla je za to, že jejich rodiny jsou v bezpečí, že tohle je pro ně jen rozptýlení nudného rána... Nikoho nezajímalo, že ona toho muže milovala, že byl celým jejím světem, jediným pevným bodem v celém vesmíru.
To ona! Ona ho zabila!! Kdyby se s ním nehádala! Kdyby mu neřekla všechny ty ošklivé věci!
Kdyby, kdyby, kdyby, tohle slůvko ji ničilo!!!
Věděl vůbec jak moc ho miluje, věděl, že nic, co plácla ve vzteku nemyslela vážně.
"Mami?"ozvalo se vedle ní. Mlčky se podívala do modrých očí, jeho očí.
Snažila si setřít slzy, ale místo toho si jen rozmazala bláto po obličeji.
Holčička se zachichotala, pak zvedla malou ručku v červené rukavici. "Mami, ty jsi nešika!"
Popadla ji a pevně ji k sobě přitiskla.
"Na." Řekla vesele a sáhla do kapsy, na její dlani se objevila malinká kytička pomačkaných sedmikrásek. "Našla jsem je támhle." Pochlubila se a ukázala směrem k obrovské smuteční vrbě. "Jsou pro tatínka."
Opatrně je vzala a položila na pískovcový náhrobek.
A ona v tu chvíli věděla, že musí žít dál. On odešel, ale nechal jí tu část sebe, nechal jí tady tohohle plavovlasého anděla..
Pomalu se zvedla, sevřela malou ručku v rukavici ve svých dlaních a pak zvedla oči k nebi. Netušila co bude dál, netušila jaký bude její život bez něho, ale jedním si byla jistá, ať už to bude cokoliv, on bude pořád s ní, bude dál žít v jejím srdci, v jejích snech a představách a ona nikdy nezapomene, nikdy ho nenechá zemřít.
,,Nedívej se do Zrcadla... Nedívej se do Zrcadla..."
znělo jí v hlavě jako ozvěnou, protože ta již byla prázdná a bez myšlenek.
,,Nedívej se do Zrcadla..."
Podívala se. Spatřila hrůzu, hrůzu onoho tajemství, kterou před ní skrývali, před kterou se ji snažili uchránit... Marně. Jak jen mohli tak dlouho lhát? A teď ji zradili. Všichni. Bez vyjímky.
Hlava poklesla a zcuchané vlasy slepené potem a mastnotou spadaly do tváře. Ani se je nepokoušela odhrnout. Ten pohled přes zcuchané prameny byl tak důvěrně známý, od skutečnosti vzdálený o pár metrů méně než ostatní svět, který vlastně ani neexistoval. Byl pouhou iluzí. A teď-nyní, když objevila pravdu, ji chytili. Ani jí nenapadlo se skrývat. Neviděla důvod, PROČ utíkat. Poznání vneslo do jejího života tenký srpek světla, matný záblesk naděje, že přeci jen není... Jaká vlastně? Nikdy neměla problémy začlenit se do kolektivu, vždy byla středem veškerého dění. A nyní je tady, protože náhle "vybočila" ze stáda, které jde pokaždé soudržně, pospolu a nikoho ani nenapadne, aby se odtrhl nebo alespoň vystrčil z té obrovské hradby nos.
Nechtěla chodit stále jednotvárně v kruhu dokola. Přála si prohlédnout a konečně strhnout tu šedou pásku z očí. Chtěla vidět, jak vypadá svět. Svět, tak jak ho znali nemnozí.
Stiskla rty a dlouhé nehty zaryla do kůže. Do očí vhrkly slzy a z dlaní vytryskly krůpěje krve, které kanuly na linoleum a barvily ho do ruda. Lhostejně na ně pohlédla, prohrábla kštici dlouhých vlasů a ruce otřela do roztrhané bílé košile. Rozhlédla se po místnosti. Viděla jen chladné stěny. Rozešla se k pootevřenému oknu. Vdechla mrazivý vzduch, v němž byla cítit zatuchlost a pach hlíny. Zčernalé listí leželo na cestách a jakoby mrtvé větve stromů se vypínaly k šedivému nebi. Zavřela oči a spatřila ten obraz, obraz černé nicoty, v níž se bezmocně zmítalo tělo posledního padlého Anděla, s křídly roztrhanými na cáry...
Náhle jí to vše připadlo směšné. Stromy, lidé v parku... Dokonce i ona sama si připadala směšná. Otevřela jednu okenici a vyklonila se ven. Bosými chodidly se dotkla parapetu. Prsty příjemně zábly, dostavila se závrať. Učinila krok. Krok do prázdna. Roztáhla ruce. Cítila, jak ji vítr lechtá ve tváři. Zavřela oči a spatřila ten obraz, obraz nicoty, do které se propadala a v níž se její tělo bezmocně zmítalo. Po té vše pohltila tma...
Monotónní šedivé nebe se zatáhlo a převzalo svou vládu nad zemí. Ve vzduchu byl cítit zatuchlý pach tlejícího listí a hlíny. Jen jeden muž, sám, poslední, stál u zarostlého hrobu bez náhrobku a kříže. Zadíval se na něj upřeněji a cosi tiše zašeptal. Ale nikdo ho neslyšel. Snad jen havran, sedící na zdi hřbitova nebo lezavý vítr, který se prohání mezi korunami stromů...
,,Nemohla létat... Křídla měla roztrhaná na cáry..."